Když jsem poprvé narazila na youtube videa (subjektivního prožívání) přímo od lidí s DID, tak to byl velký "průlom", protože mi to vysvětlilo všechno, co jsem celý život (už od dětství) zažívala (=v čem jsem si připadala "jiná" než běžní lidé/odlišná; příp. mi něco z toho připadalo "nadpřirozené", protože jsem to neuměla nijak rozumově vysvětlit = tak, aby to dávalo nějaký smysl; a hlavně "aby MI to dávalo smysl"). Takže jsem se koukla i na videa typu "připadáte si odlišně?" subjektivního prožívání autistů, narcistů a psychopatů atd. (různé poruchy, které jsem našla); ale s jejich subjektivními prožitky jsem se vůbec neztotožňovala (připadalo mi to úplně cizí); byť někdy se jeden z vnějších symptomů shodoval (např. disociativní křeče vs. meltdown narcistů vs. autistický záchvat). Lidé by měli sdílet svoje vnitřní prožívání, protože to ukáže, o co se jedná, mnohem lépe než vnější příznaky pozorované druhým člověkem, který má v hlavě "svojí sadu předsudků" a hlavně svoje egoistické záměry. Například jedna psycholožka měla na svých stránkách uvedeno, že ten, komu jeho DID (=to, že má víc osobností) nevadí, ten je zdravý a jen si to sugeruje. Jiná zas, že ten, kdo nechce chodit do práce, nemá DID, ale sugesci (protože se "jeho psychická nemoc shoduje s jeho záměrem"). Přitom existuje určité procento lidí, které nebaví chodit do rutinního zaměstnání (= nebaví je nuda/rutina a mají raději volnost v rozhodování se na základě aktuálního okamžiku) stejně jako existuje určité procento lidí, kterým struktura a rutina vyhovuje. To, že se nějaká nemoc shoduje/neshoduje s jejich záměrem (o tom, jaký život jim vyhovuje), neurčuje, zda danou nemocí trpí a nebo ne..

Chápu, že svět je tvořen různými záměry (např. nějaká psychologická ordinace dostává dotace na léčbu DID a/nebo disociace), a tak budou k diagnostikování těchto příznaků všímavější. Jiné energetické pole zase potřebuje/chce co nejvíc pracovníků v pracovním procesu, a tak "jimi ovládaná" psychologická ordinace bude tyto příznaky přehlížet. Sám člověk s DID má svoje osobní záměry, a proto do kliniky, která má hned na úvodní stránce svého webu uvedeno, že na DID ani téměř nevěří, nepůjde (a vybere si např. psychologa, který se specializuje na disociaci). I přesto (že se vše děje na základě různých záměrů) je možné zjišťovat pravdu. Já sama o sobě zatím nejsem přesvědčená, že mám DID/OSDD, protože sice vykazuji příznaky, ale ne pořád (že bych každý den konstantně ztrácela paměť a přepínala se). Mám dny, kdy vnímám další osobnosti (a vím, že jsou skutečné) a/nebo trpím různými příznaky disociace; ale také mám dny, kdy mám jen jednu osobnost (a většinou nevím, kterou = jakoby mám pouze jednu takže není z čeho vybírat..) a žádné příznaky téměř nemám. Jsem přesvědčená o tom, že trpím na PTSD a disociaci (protože tyto příznaky se mi vcelku pravidelně objevují konstantně po celý život); ale co se týče uvědomování si více osobností, tak to je "jak kdy".

V youtube videích od DID systémů se mi například vysvětlilo, že jsem od dětství vždycky na chvíli (většinou tak 2-3 min nebo 5-10 min) koukala do blba ČI jsem šla jakoby do mikrospánku natažená na školní lavici / pracovním stole, abych odešla do podvědomí, načež jsem se (=tělo) naráz z ničeho nic vždy "probrala" bez únavy svěží s novým elánem. Toto nikdo jiný nedělal a vypadalo to hodně podobně jako když je zachycen "switch" na kameru. Na toto si běžně pamatuji, i že jsem si to uvědomovala = "OSDD switch" bez ztráty paměti. Neuvědomovala jsem si, že jsem jiná osobnost, i když jsem se pak někdy (po takovémto "přepnutí") chovala jinak než předtím.
Také jsem uměla (vždycky po celý život) jakoby rozmazat své vidění = to bylo ustoupení trošku do pozadí, přičemž přede mnou byla front jiná osobnost (to jsem dělala docela často). Ale opět jsem si neuvědomovala, že jsem "v pozadí" a přede mnou je front jiná osobnost; pro mě to byl druh odpočinku (že když jsem unavená, tak jakoby vypnu vnímání, ale tělo funguje nějak samo dál).
Zapomínání jsem prožívala hodně často, protože mi psali různé kamarádky z dětských táborů, ale já jsem si vůbec nepamatovala, že bych někoho takového znala.. (a těch věcí bylo víc, jako např. deník se hodně lišil jak písmem tak obsahem aniž bych si pamatovala, že toto jsem psala já a vůbec jsem se s tím nedokázala ztotožnit; nebo že jsem si ihned po škole nepamatovala, co jsem jedla k obědu, a to i když jsem se snažila si to zapamatovat) Párkrát mě někdo oslovil jiným jménem, ale očividně mě znal (to byly ale velké vyjímky). V dospělosti se tyto příznaky zmírnily (a to až tak, že skoro vymizely). Zbyly už jen občasné příznaky disociace a PTSD, což bývá někdy i hodně nepříjemné.

Kdybych si mohla vybrat, tak mi nevadilo mít víc (dobrých = které bych si "zvolila") osobností. V dětství (to jsem o DID nic nevěděla) mi vadily moje příznaky PTSD. V dospělosti v době, kdy se střídaly front kiana, keia a lada A ZÁROVEŇ jsem neměla časté PTSD příznaky, mi "mít DID" vůbec nevadilo*. Ale po objevení traumatizovaných / dětských osobností a po zkušenostech s některými hodně nepříjemnými příznaky disociace a PTSD, mi to začalo více či méně vadit (spíš jen ty nepříjemné věci). Např. jsem jeden čas trpěla na noční můry, které byly o tom, že jsem u sebe vnímala jakoby dvě oddělená vědomí, která se nedokázala (v tom snu) spojit, a tak jsem cítila ohromnou bolest. Nebo jsem párkrát zažila zlý flashback / vzpomínku na trauma (které na mě bylo "až moc" nesnesitelné). Dále občasná chronická únava a/nebo PTSD bolest těla.. Ještě jsem zažila i špatnou disociaci / switching, kdy jsem byla buď hodně disociovaná nebo se mi přehazovaly osobnosti, ale velmi nepříjemným způsobem (zažila jsem i změnu osobnosti téměř nezaznamenatelnou = "bez příznaků" a to mi nevadí). Takže mně vadí tyto nepříjemné až nesnesitelné symptomy disociace a PTSD + vzpomínky na těžší trauma / mít traumatizované osobnosti, které "nejsou (úplně) samy sebou"; ale nevadí mi "mít víc (normálních / netraumatizovaných) osobností".
* I před tím "obdobím bez větších příznaků PTSD" (= jen občasné slabší PTSD symptomy) jsem někdy už zažila "velmi špatné / horší PTSD příznaky", ale jelikož jsem po nějaký čas na tom byla (co se týče nepříjemných příznaků) lépe, tak jsem si myslela, že se to asi samovolně vyléčilo / zmírnilo, a proto mi DID celkově nevadilo (protože jsem nepředpokládala, že by se mohly někdy vrátit / že by se to mohlo zase zhoršit).